O mně
Vnímavost vůči náladám ostatních mám v sobě odmalička.
Je to moje přirozené nastavení.
Vždycky jsem měla potřebu pomáhat a rozumět lidem, i proto jsem vystudovala předškolní a sociální pedagogiku. Vyzkoušela jsem profesně oba směry, ale nakonec jsem zjistila, že potřebuju poslechnout svůj introvertní hlas a dělat něco ,,klidnějšího" (i když jsem se musela naučit pohybovat se v úplně jiném oboru: e-commerce, marketing). Ten mě vedl zpátky k tvoření, u kterého jsem byla už jako malá holka.
K fotografii jsem nedošla náhodou. Od dětství jsem trávila hodiny s pastelkami a v dospívání jsem se s láskou věnovala kreslení černobílých portrétů. Fascinovalo mě přenášet tváře z fotek na papír - zachycovat to, co netrvá věčně. A bavilo mě psát deníky. Proto si toho z dětství a dospívání tolik pamatuju (a nežiju jen z pocitů).
Na střední škole plné talentů jsem sice získala pocit, že kreslit neumím, a tužku jsem na čas odložila, ale tvořivost si našla jinou cestu. Po devíti letech na ZUŠ jsem klasickou kytaru vyměnila za elektrickou (přestože mě odjakživa lákal spíš klavír, ale nikdo mě nevnímal, haha) a založila kapelu, které jsem věnovala energii necelých 5 let. Na ten klavír jsem se nakonec taky během studia pajdy naučila, i když virtuoz se ze mě nestal :D.
Chuť zachytit kouzlo osobnosti mě ale nikdy neopustila. Jen jsem tužku vyměnila za objektiv. První foťák jsem si sice vysnila už ve třinácti (tehdy mi ale nikdo neřekl, jak na to), ale svůj dětský sen jsem si splnila až po rodičovské dovolené.
Dnes už nestínuji na papír. Místo toho „kreslím světlem“ a hledám v lidech to, co se slovy těžko popisuje.
Fotka jako stroj času
Fotografie je pro mě ten nejdostupnější stroj času - způsob, jak uchovat vzpomínky a připomenout si, kým jsme byli a jak jsme se cítili. Často pro nás fotografie získávají
s časem hodnotu podobně jako zlato nebo sběratelský kousek.
Snažím se být přesně tou fotografkou, kterou bych si sama vybrala. Vnímavou k hranicím a lidskou k nedokonalostem. Protože když se cítíš dobře, je to na fotkách vidět.
Proč chtít fotit právě u mě?
Můj „radar“ mi pomáhá vycítit napětí dřív, než se vůbec začne fotit. Poznáš to tak, že tě nikdy nebudu nutit do ničeho, v čem ti není dobře. Respektuju tvoje hranice, ptám se, co je ti příjemné, a nikoho nenutím do nepřirozených póz.
-
Bezpečí a klid: Pokud uvidím, že potřebuješ vydechnout nebo si jen tak sednout do trávy, prostě si tu pauzu dáme.
-
Žádné hodnocení: U mě ve focení nejsou těla k hodnocení. Tečka.
-
Tlak sem nepatří: Vím, že nejen děti jsou na tlak citlivé, proto u mě nezažiješ žádný stres.
Kdo jsem, když zrovna nedržím foťák
Ahoj, jsem Andrea a bydlím v Kroměříži. Mám dvě děti, takže mě většinu času potkáš v kolotoči kolem rodiny, kde se snažím držet balanc mezi mámou, co vnímá potřeby svých dětí (a neustále o sobě jako máma pochybuje), a ženou do nepohody.
Když zrovna nefotím, najdeš mě někde v lese (kde lozím kam nemám a pak sundávám klíšťata), na kole, u dobré knihy (nejvíc času trávím u psychologie, ale občas si přečtu i něco ,,normálního") nebo občas i u šicího stroje (i když v posledních třech letech dostal tak nějak přednost foťák).
Fascinuje mě pozorování (nejen) noční oblohy, vůně domácího chleba a poctivá čokoláda z čokoládoven.
Nejsem kafař (kávu vyhledávám spíš v dezertech), ale ,,čajař". Dlouhodobě se vracím k přirozenosti - jak v životě bez zbytečné chemie, tak poslední rok ke své barvě vlasů.
Moje cesta k fotografii: Od tužky k objektivu
